www.sokolovak.com - Petr Krása -www.sokolovak.com - PeKr - www.sokolovak.com

kdo to je co dělá čím fotí výpravy projekty nabídka PFka zbytek
 
fotogalerie příroda rostliny hory krajina města Krásovi □ videa


 

výpravy

ZTRACENÁ KRÁSA VNITŘNÍ DELTY DUNAJE
V
květnu roku 2002 jsme se ve dvou vydali starým hasičským záchranným člunem na plavbu z Bratislavy po evropském veletoku - Dunaji. Během plavby jsme chtěli hlavně pozorovat a fotografovat ptáky na starých ramenech řeky a poznat ekosystém lužního lesa.
  
Dunajské luhy, lužní prales, vnitrozemská delta Dunaje - takto a mnoha dalšími přízvisky je označován úsek mezi 1860- 1800 km druhé největší řeky Evropy, odvodňující 1/11 Evropy, úsek mezi Bratislavou a Komárnem. Řeka zde protéká Podunajskou nížinou a rychlost toku se zde zpomaluje na pouhých 0,8m/s. Během geologické minulosti, zde řeka dokázala vytvořit říční náplavy o nejvyšší vrstvě 300 až 400 m. Středem koryta Dunaje probíhá státní hranice mezi Slovenskem a Maďarskem. V dávné minulosti neměla řeka na tomto úseku své hlavní koryto, ale tekla neskutečnou soustavou mnohých meandrujících ramen. Ta zde zůstala dodnes a v celkové délce dosahují několik set km. V nadmořské výšce mezi 120 m v "horní" části a 115 m ve "spodní" části celého území dosahuje terénní nerovnost maximálně několika metrů. Propletený systém ramen se rozléhá v šíři 2- 4 km po obou stranách řeky. Ne všechna jsou však průtočná. Některá zatarasili popadané stromy, jiná jsou slepá, a tak nám mnohdy nezbývá nic jiného, než pádlovat zpět.
  
Celá tato oblast je porostlá lužními lesy, přesněji měkkým luhem. Ten je tvořen měkkými dřevinami, což jsou převážně vrby a topoly. Luh je ve své podstatě neprůstupným pralesem, kdy je vegetace pod mohutnými stromy živena pravidelnými záplavami. Stromy, převážně topoly bílé (Populus alba), dosahují až 30 m výšky, mezi dalšími, již menšími najdeme jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), olši lepkavou (Alnus glutinosa), javor jasanolistý (Acer negundo), vrbu bílou (Salix alba) a vrbu křehkou (S.fragilis). Nižší stromové patro a břehy kanálů obsazují mnohé keře. Mezi nejčastějšími jsou kalina obecná (Viburnum opulus), svída (Cornus sp.). Podrost tvoří nepřeberné množství rostlin a ponoříme-li se hlouběji do pralesa zapleteme se do popínavého opletníku plotního (Calystegia sepium) a přilnavého svízele (Galium rivale). Zvítězíme-li nad touto bariérou, můžeme také ucítit jemné česnekové aroma na jaře bíle kvetoucího česneku medvědího (Allium ursinum). Díky výživným půdám roste tu ve velkém kopřiva dvojdomá (Urtica dioica), hojná je netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), na vlhkých místech a ve vodě kvete kosatec žlutý (Iris pseudacorus), zastoupeno je mnoho rodů trav. Velké a vysoké porosty tvoří rákos (Phragmites australis), velmi časté jsou ostřice (Carex sp.). V samotných ramenech najdeme zástupce rodu rdest (Potamogeton sp.). Na několika místech uvidíme porosty až půl metru vysoké bledule letní (Leucojum aestivum). Samozřejmě dnes pod vlivem člověka i toto území utrpělo a odvedlo neprávem svou daň. Lesy jsou zde hospodářky využívané, jejich skladba již není ponechána přirozenému vývoji, ale je usměrňována k produkci dřeva, vzrostlé topoly jsou těženy a opět vysazovány na rozlehlých plochách. Nicméně v nepřístupných místech stále leží přes sebe kmeny spadlých vrb, porostlé mechem a kolem se pnou liány. Jelikož se již řeka za mnoho časů zařízla do terénu, břehy jsou většinou pevné a porostlé neprůstupnými křovinami.
     Přestože jsou dna ramen silně bahnitá, pomalý průtok vodu nekalí, a tak je vidět do hloubky i více jak půl metru. Tyto vody samozřejmě obývá velké množství ryb. Klidná ramena vyhledává bolen dravý (Aspius aspius), jelec (Leuciscus sp.), lín obecný (Tinca tinca), cejn (Abramis sp.), parma obecná (Barbus barbus), ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus), ale nechybí ani štika obecná (Esox lucius) a sumec velký (Silurus glnis). Když se ptáme "domorodých" rybářů na početnost druhů ryb, předvádí nám pouze ulovené boleny.
  
Rozmanitostí se může chlubit také ptačí svět, pro který je území významným evropským migračním biokoridorem. Z tohoto důvodu bylo území roku 1993 zařazeno do Seznamu mezinárodně významných mokřadů Ramsarské konvence. Na rybách jsou závislé volavky popelavé (Ardea cinerea) a jejich četnost ukazuje na množství potravy. I přes den lze zahlídnout kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax) číhajícího na svou rybí kořist. V zápalu lovu nás nechává pomalu doplout až na několik metrů. Fotografujeme co nejpoklidněji a necháváme se pomalu odnášet proudem, aniž bychom jej vyrušili. Nad hladinou neustále prolétávají různí bystří zástupci čeledi rybákovitých (Sternidae). V místech, kde jsou břehy kanálů porostlé rákosím, uslyšíme skřehot rákosníka velkého (Acrocephalus arundinaceus) a pokud budeme mít štěstí, uvidíme ho sedět na stéblech rákosí. Rozhodně jej ale uslyšíme. Ozývá se řezaně svým "ret ret ret kít kít karra karra kít". Někde tady má i svá početná hnízda, která bezproblémově dokáže najít kukačka obecná (Cuculus canorus). Tu díky početnosti rákosníků uslyšíme a pro její typický let uvidíme velice často. Svá vajíčka klade právě nejraději do hnízd rákosníků, kterým potom na úkor svých potomků nezbývá nic jiného, než se o nežádané ptáče instinktivně starat.
     Nad hlavami nám přelétává kormorán velký (Phalarocorax carbo), který zde v několika koloniích hnízdí na vysokých stromech a přelétá jednotlivě nebo v hejnech na mnohdy vzdálená místa lovit ryby. Večer můžeme slyšet hnědě strakatého bukače velkého (Botaurus stellarius). Zakloníme-li se občas, možná spatříme kroužit pár orlů mořských (Haliaeetus albicilla). Nám se je při plavbě podařilo zahlédnout na štěrkových naplaveninách protějšího břehu hlavního toku, jak majestátně pojídají ulovenou rybu. Zde je možné vidět i další dva druhy volavek - jak vzácnou volavku bílou (Egretta alba), tak menší volavku stříbřitou (Egretta garzetta), snažící se ulovit nějakou rybu v klidnější vodě při břehu. Nad lodí nám dokonce jednou přelétla i volavka červená (Ardea purpurea). Byl to jen okamžik, a tak jsem si ji alespoň nakrátko přibližuji triedrem.
     Ptactva je zde nepřeberné množství, ale z větších živočichů jsme pouze dvakrát na malou chvíli zahlédli nedaleko nás proplouvat bobra evropského (Castor fiber). Občas nalézáme pokácené stromy dokazující bobří přítomnost.
     V takovémto ekosystému nesmí také chybět široká škála zástupců hmyzu. Na vodních rostlinách často vidíme sedět nebo v okolí vody poletovat "težkopádné" zelenožlutě zbarvené vážky rodu klínatka (Gomphus sp.). Na břehových rostlinách jsme pozorujeme malé, do 1cm veliké rákosníčky (Donacia sp.). Samozřejmostí jsou komáři rodu (Aedes sp.), jejichž aktivita stoupá s nadcházejícím večerem. Jelikož jsme nebyli vybaveni moskytiérou a nespali jsme ve stanu, ale pouze v hamakách, tito na nás hromadně nalétávali ještě dosti dlouho po setmění. Pokud jsou teplé dny, navečer začnou pakomáři kouřoví (Chironomus plumosus) vytvářet husté svatební roje, které se drží v podobě vírů nad vodou a nad pobřežními porosty.
      Oblast lužních lesů však neleží ani neležela mimo území využívané lidmi. Rybolov se stal jedním z důležitých zdrojů potravy, a tak dodnes slepá ramena brázdí čluny a pramice rybářů. Obyvatelé přilehlých vesnic se soustředili hlavně na rybolov a zemědělství na zdejších úživných půdách. Jenže stabilitu úrody ohrožovaly každoroční záplavy závislé hlavně na tání v Alpách, kde Dunaj pramení. Proto již před několika staletími (tvrdí se, že od 13 století) začali lidé stavět první protipovodňové hráze po vnějším obvodu luhů. Ty měly zamezit, a částečně se jim to i dařilo, jarním a letním povodním, ničícím jak obdělávaná pole, tak příbytky. S tím souvisí také regulace výšky vodní hladiny v ramenech a to stavbou tzv. hatí, což je příčné přehrazení ramen. Na hatě narážíme několikrát denně, a to znamená pokaždé vyložit poměrně velký náklad, loď přetáhnout, případně vylít nabranou vodu a s vidinou další hráze vzdálené několik set metrů, loď opět naložit. Přehrazení, které z nadhledu může připomínat systém kaskád, zvyšovalo retenční schopnost v době záplav, navíc zpřístupňovalo les a pomáhalo při dopravě dřeva, nutného stavebního materiálu. V posledních stoletích se začalo v lesích uplatňovat řízené lesní hospodářství. Stále je však oblast minimálně člověkem dotčená a udržuje si přirozený ráz.
     Takto to vypadá na první pohled uvnitř pralesa, ale od roku 1978 je skutečnost trochu jiná. V roce 1977 se vlády tehdejšího Československa a Maďarska dohodly na stavbě vodního díla v tomto území, které zamezí každoročním záplavám, zlepší vodní a půdní podmínky pro zemědělství a hlavně umožní lepší splutí tohoto úseku lodní dopravě. O rok později se začala realizovat stavba, která ovlivnila ráz a silně pozměnila přírodní podmínky v jednom z největších lužních komplexů v Evropě. Pod Bratislavou u obce Čunovo byl tok řeky přehrazen a postaveny zdymadla . Na slovenské straně se začal stavět přímý kanál o šířce mezi 270-730m a hloubce od 7 do 14m. Kanál je od samotného hlavního toku "starého" Dunaje vzdálen v průměru asi 2,5 km. Jeho délka po ukončení samotné stavby v roce 1992 (s krátkým přerušením výstavby v letech 1989-1991) dosahuje 17 km až po zdymadla v Gabčíkovu. K tomu je nutno ještě přičíst dalších 8 km, než se kanál vlije u Sapu do původního koryta Dunaje. Touto stavbou zaniklo mnoho kilometrů starých ramen řeky, převážně v horní části pod Bratislavou v místě dnešní vodní zdrže Hrušov. Jelikož jsme cestovali podle staré vodácké mapy, marně jsme hledali rezervaci Ostrov kormoránů a mnohá další místa. Na maďarské straně naštěstí ke stavbě podobného kanálu nedošlo, protože maďarská vláda v roce 1989 stavbu přerušila a o rok později definitivně ukončila. Nedošlo zde k tak výrazným zásahům do přírodních biotopů jako na straně slovenské, kde postavený kanál odebírá velké množství vody. Ve starém Dunaji tak poklesla hladina a začalo docházet k odtoku vody z ramen a vysušování celého luhu, který měl původní hladinu podstatně výše. Aby tento ekosystém zůstal zachován, musela být po celé délce starého toku postavena hráz zamezující odtoku vody z ramen. Nutnému zásahu však padly za oběť další kilometry těchto ramen. A tak soustava přírodních kanálů není již s řekou spojena přirozenými vtoky, jak tomu bylo po tisíciletí, ale pro další existenci ramen je nutné umělé napouštění z vodního díla Gabčíkovo někde u Dobrohoště. Stavba trvale změnila přes 40 km2 a uměle zásobená ramena tvoří asi 2/3 původních. Jednou do roka je uměle přeplaven celý luh, tak aby byl zachován přirozený koloběh. Díky stavbě vodního díla tvoří komplex ramen "uzavřený ostrov" spojený s břehy jen jedním mostem (Gabčíkovo), přehrazením (Čunovo) a jedním přívozem (Vojka nad Dunajom).
     Všimněme si ještě původního koryta Dunaje. Jeho směr se nijak nezměnil, jen klesla výrazně hloubka a řeka se stala užší. V úseku dlouhém asi 40km není žádný viditelný kontakt s civilizací, břehy jsou zde občas příkré, jindy silně bahnité, neustále však porostlé neprostupnými vrbinami. Občas se vynoří malý ostrůvek, většinou silně zabahněný, nebo nějaká písečná a oblázková naplavenina. Pokud se den chýlí ke konci je to jediná možnost k přespání. Příštích několik kilometrů se taková možnost rozhodně opakovat nebude.
     Vydáme-li se odtud dále od řeky, narazíme na vybudovanou ochranou hráz a za ní již na ramena, která byla původně pospojována s řekou. Všude na stromech (a to i několik stovek metrů od hlavního toku) ve výšce postavy a někdy i výše vidíme zapletené větve a kmeny zabarvené zaschlým bahnem. To tady zanechala stopy poslední povodňová vlna, která mohla trvat několik hodin, ale i týdnů. Dnes však již těžko bude modelovat krajinu.
    Celá tato oblast spadá od roku 1999 do plošně rozsáhlejší Chráněné krajinné oblasti Dunajské luhy.
Od začátku naší cesty uplynul jeden týden. Než jsme dopluli k prvním ramenům, urazili jsme a s větrem bojovali přes 28 km. V ramenech jsme strávili 5 dní. Nyní z nich vyplouváme a jsme opět unášeni vodou "celého" Dunaje. Podle nejbližší značené říční kilometráže zjišťujeme, že jsme se posunuli "jen" asi o 20 km délky hlavního toku. V rukách jich ale máme daleko víc. Neustále se otepluje a každým dnem přibývá dotěrných komárů, jejichž aktivita by nás asi za několika dalších dnů dovedla k šílenství. Máme před sebou poslední bivak a komáři nás jakoby na rozloučenou nenechají na pokoji celou noc. Čekají nás už jen poslední kilometry, než se dostaneme pod vyústění Gabčíkova. Tady budeme potkávat už jen lodní kolosy a snažit se jim při přejezdu z jedné strany na druhou, což může trvat i 2 km, nezkřížit cestu.

Petr Krása, 2003
 

--------------------------------------------------------------© PeKr, Sokolov 2007---petr.krasa@centrum.cz---