www.sokolovak.com - Petr Krása -www.sokolovak.com - PeKr - www.sokolovak.com

kdo to je co dělá čím fotí výpravy projekty nabídka PFka zbytek
 
fotogalerie příroda rostliny hory krajina města Krásovi □ videa


 
výpravy

Cesta do hlubin země  □□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□
Tato cesta se odehrála v románu jednoho světoznámého fantasty. Takovou malou cestu ve starých hornických štolách jsme podnikli i my.

DOLŮ DO HLUBIN
Staré důlní dílo - lokalita rudného dolu s těžbou již na konci 16. století. Dnes vřesoviště protkané mnoha mělkými i hlubokými, rozsáhlými pinkami, viditelnými povrchovými pozůstatky po starém dolování cínu. Dnešním domorodcům při častém sbírání borůvek připadají přirozené, cizince i zbloudilce uchvacují svojí zvláštní atmosférou.

Nacházíme se na východ od (v  historii dobývání rud významného horního města) Horní Blatné v Krušných horách. Ty jsou pojmenovány právě po krušení (těžení) zde všudypřítomných rud, které zde v minulých staletích probíhalo na mnoha místech a bylo až do konce 19. století hlavní lidskou činností. Důsledkem těžby je nespočetné množství štol, dolů, jam a lomů. Těžba nebyla jen povrchová, ale převážně hlubinná, sledovala žíly dobývaných, ve své době vzácných, žádaných rud a šla za nimi do značných hloubek. A právě do jedné z jam se podíváme.

Je nás pět a přijíždíme sem již podruhé. Tentokrát jsme však mnohem lépe vybaveni. Po sbalení všech důležitostí a krátkém hledání správné cesty v náročném terénu přicházíme k jedné z velkých pinek (několik desítek metrů široká, hluboké asi 10m), která působí a zapadá do krajiny tak, jakoby zde byla odedávna. Po sestupu se na jejím okraji při jedné ze stěn, z kterých se zde téměř každou chvíli sesouvá jejich část, otvírá dvoupatrový sešikmený vlez dolů "pod zem". Před námi se objevuje neuvěřitelně rozsáhlý, 15 až 20m vysoký, o něco méně široký sál, který slabounce osvětluje průnik světla z provalených stropů. Přes popadané kamenné bloky se pomalu přesouváme sálem, jenž je zakončen chodbou s komínem směřujícím pouze kolmo dolů. Jak malincí si zde připadáme.

Z batohů se na zemi začínají hromadit veškeré potřeby, navlékáme se do sedáků, kontrolujeme zásobu baterií, fotovýbavu. Počáteční napětí, lehký strach se náhle mění v příjemné vzrušení.

První 50-ti metrové lano je shozeno a vůbec není jasné, zda dosáhlo na dno, kde očekáváme vodu. Žádné slyšitelné šplouchnutí. Spuštěno je i další, obě jsou pevně zajištěna. První odvážlivec se spouští asi 5metrovou nálevkou, za jejímž okrajem "bůh ví", co ho čeká. Pod hrdlem komín nečekaně končí a před slaňujícím se otevírá další asi 10m úzký, sál jehož konce nejsou schopna světla baterek osvítit. Všude vlhké a bahnité stěny s množstvím volných kamenů, které se mohou nepředvídatelně uvolnit ve velkém množství. Zub času zde na narušených horninách intenzivně pracuje. Žádné dno, jen místy úzké kamenné oblouky mezi stěnami jako vzpěry, dříve možná součásti souvislého patra. V dalších přibližně 15m hloubky je v boku vidět šikmá plocha, zřejmě pevný zbytek patra pokračující úzkou vysokou chodbou dál do tmy. První již stojí na pevné zemi a čeká na druhého. Nad námi zbytky trouchnivějící výdřevy. V boční stěně se hned objevuje další krátká chodba spojující se s  jinou, zatopenou a posléze zavalenou. Vzájemně navázaní, ve dvou se jistící suneme se krok za krokem, místy se boříme do hlubokého bahna, popraskané země. Po chvíli zůstáváme stát u dalšího širokého komínu, do kterého nejde vzhledem k mazlavému bahnu na okraji ani nahlédnout, a tak jen pomocí hozených kamenů lze tušit jeho podobu a hloubku. "Jak to vypadá, je vše bez problémů?" ozývá se z vysílačky, pomocí níž jsme v neustálém kontaktu s druhou polovinou výpravy , která je nahoře v bezpečí. Dál to však nejde. Je to zklamání, neboť netušíme, jak to za komínem vypadá. Přes něj nemáme šanci pokračovat. Vracíme se k slaňovacímu lanu. Pořizujeme cenné fotografie a děláme si představu o prostoru. Je třeba se rozhodnout co dál.

Na opačnou stranu, než jsme dosud byli, to bez jištění skobami nejde. Pokoušet se navrtávat tyto silně narušené stěny je dosti riskantní. Ještě je tady dalších asi 30m lana a světla je zatím stále dostatek. A tak se jeden z nás vydává zpět nahoru přes převis po zabahněném laně. Čeká ho náročné žumarování (výstup po laně pomocí speciálního vybavení). Tady se střídáme s těmi, kteří nás "jistili" a dva odvážnější se spouštějí až na konec lana tam, kde lze tušit v lepším případě dno či další patro. "Už jsme na konci", ozývá se z vysílačky. Občas je vidět ze zhora nálevkou slabé mihnutí světla. Naštěstí radiové spojení je (až na pár výpadků, způsobených terénem) spolehlivé. Jaké překvapení nás čeká! Průzračná studená voda, dno se zdá býti v nedohlednu. Teplota se zde pohybuje stabilně kolem 3 až 4 stupňů. Pod hladinou je znát několik dalších chodeb vedoucích mnoha směry. Ty nám však zůstávají utajeny. Pár posledních záběrů a žumarovat nahoru, neboť pohyb na šikmé ploše je značně omezen. A ledová voda rozhodně neláká k osvěžení.

Po šesti hodinách procházíme opět úvodním sálem, ve kterém stále hrozí uvolnění kteréhokoli velkého skalního bloku. To nám však v porovnání se spodními patry nepřipadá tak hrozivé, byť to není radno podceňovat, stačí se podívat kolem. Přicházíme na vzduch a světlo, vlastně tmu. Dávno se totiž setmělo a my se vyhýbáme mnoha dalším propadům, hledáme kudy se dostat na zpevněnou bezpečnou cestu. Špinaví a spokojení, beze ztrát, ba naopak obohaceni zážitky odjíždíme do hornoblatenské hospůdky načerpat tolik chybějící síly. A shodujeme se na jednom. Nejsme tady určitě naposled, vždyť to byl jistě pouze zlom z toho, co toto fascinující místo nabízí.

Petr Krása, 2003

 

--------------------------------------------------------------© PeKr, Sokolov 2007---petr.krasa@centrum.cz---